Naléhavé strategické otázky vysokorychlostní železnice

V květnu 2017 vláda schválila dlouho očekávaný Program rozvoje Rychlých železničních spojení v ČR. Program je střízlivě realistický a tvoří základ pro studie proveditelnosti jednotlivých tratí. Přesto však v tomto programu nejsou některé otázky dostačujícím způsobem zahrnuty. Nebyly dosud řešeny otázky standardů služeb cestujícím na zastávkách budoucích vysokorychlostních vlaků. Přitom je zjevné, že rozsah a konfigurace těchto služeb (včetně snadného a bezbariérového přístupu na veřejnou i individuální dopravu) ovlivní i budoucí technické řešení nádražních areálů, nikoli naopak.

Již dnes se ukazuje, že úzkými hrdly budoucích Rychlých spojení se stanou městské uzly, zejména Praha a Brno. Jsou předkládány různé, mnohdy fantastické vize vysokorychlostních vlaků odbočujících do různých regionálních destinací, pro které bude obtížné v obou uzlech hledat traťovou kapacitu. V programu Rychlých spojení chybí koncepce traťových přestupních uzlů, která by z Rychlých spojení vytvořila skutečnou páteř české veřejné dopravy.

Závažným strategickým rozhodnutím pro celá desetiletí do budoucnosti je řešení konfliktu budoucích vysokorychlostních a příměstských vlaků v zoufale přetíženém pražském železničním uzlu. Dosavadní koncepce předpokládala umístění vysokorychlostních vlaků do historických povrchových tratí Prahy, přičemž projektem Nového spojení II alias „metra S“ se měl uzel příměstských vlaků přemístit do podzemí. Zde se jedná o podstatně komplikovanější a nákladnější variantu, která by výrazně ztížila a zpozdila spolehlivý průjezd vysokorychlostních vlaků pražským uzlem, a navíc znemožnila napojení pražského Letiště Václava Havla na evropskou vysokorychlostní síť. Z těchto důvodů Hospodářská komora ČR navrhuje opačné řešení: ponechat příměstskou dopravu v Praze na povrchu s nepříliš náročnou dostavbou uzlu, a spolehlivý průjezd vysokorychlostní dopravy pražským podzemím.